Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit

Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit

Z naší zeměČlánkyPříběhy farem › Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit

Vždy měl vymyšlených několik možností budoucího vývoje a pod jeho vedením ustálo Zemědělské družstvo Bernartice změnu režimu v roce 1989, převzalo sousední podnik a vypořádalo se s pandemii covidu-19. Pavel Novotný nyní po 34 letech z čela družstva odchází.

„Povedlo se vybudovat funkční podnik, který nemá ani korunu úvěru a má vytvořený systém rezerv prakticky na všech úsecích,“ říká Novotný o družstvu, které stojí především na produkci mléka a obilovin a dosahuje ročně více než stamilionového obratu. S bernartickým podnikem se ale jeho někdejší 75letý šéf neloučí a vrací se ke své původní profesi krmiváře. 

V zemědělství pracujete přes šedesát let, jaké byly vaše začátky?
Moje kariéra v zemědělství začala velmi brzo. Nebylo mi ještě ani čtrnáct a nastoupil jsem do družstva. Nemohl jsem jít nikam do učení, proto jsem tři dny v týdnu chodil do družstva a tři dny do školy. Moc jsem toho tehdy dělat nemohl, sbíral jsem s babičkami brambory, vytrhával plevel a podobně. V šestnácti letech jsem povýšil a stal se ze mě kočí. V sedmnácti mi dali traktor a začal jsem dělat traktoristu a o rok později ze mě udělali rostlináře. Když mi bylo osmnáct let, převedli na mě farmu, kde jsem se musel postarat o 25 lidí. To znamená dát jim každý den práci a na konci měsíce udělat výplaty.   

Nevadilo vám, že se ostatní děti mohou věnovat něčemu jinému, třeba zábavnějšímu?
Oba moji rodiče byli nemocní, otec krátce nato zemřel. Poznal jsem díky tomu velmi brzy cenu peněz. Když mi bylo třináct, chtěl jsem kolo. Chodil jsem v létě každý den na borůvky. Denně jsem musel natrhat 32 litrů, abych měl stokorunu. Za dva týdny jsem si koupil pěkného favorita. V šestnácti jsem chtěl koženou bundu, bylo to tehdy moderní. Mezi Vánocemi a Novým rokem se nepracovalo, tak jsem šel na meliorace a za pár týdnů jsem měl koženou bundu. Mělo to pro mě velký význam a můžu říct, že mi nikdy v životě peníze nechyběly. Věděl jsem, že vždycky najdu cestu, jak peníze vydělat, a snažil jsem se to uplatnit i v podnikatelské činnosti.

Proč jste nemohl jít do učení?
Měli jsme tehdy o nějaký hektar víc a museli jsme v družstvu na své hektary pracovat sami. V osmnácti letech jsem ale začal dálkově studovat zemědělskou střední školu a ve studiu jsem pokračoval i jako voják v Písku. Využíval jsem toho, že mezi kasárnami a zemědělskou školou v Písku byl jenom plot. Takže i když jsem to oficiálně neměl dělat, přelezl jsem každý čtvrtek plot a byl jsem ve škole. Po skončení vojny jsem začal pracovat jako zootechnik a tuto profesi jsem vykonával zhruba dvacet let až do roku 1987. Poté jsem nastoupil do Bernartic a 34 let jsem vykonával funkci předsedy představenstva. 

Profese zootechnika a agronoma jsou dnes poměrně specializované, nebyl to pro vás velký skok od rostlinné výroby k živočišné?
Vždycky jsem se považoval za zemědělce a nerozlišoval jsem. Jako zootechnik jsem si nedovedl představit, že bych šel domů dřív, než se vrátil z pole poslední kombajn a spočítali jsme, kolik jsme ten den namlátili. Ať už v pozici rostlináře nebo zootechnika, vždycky jsem se na to snažil dívat z obou stran. 

Do čela podniku jste nastoupil krátce před revolucí, co bylo největší výzvou po změně režimu? 
Museli jsme řešit restituce a neměli jsme s tím žádné zkušenosti. Myslím ale, že jsme to zvládli. Byl jsem zvolen předsedou transformační rady v Bernarticích a zároveň jsem byl i místopředsedou transformační rady v mém rodišti na Táborsku. Měl jsem proto možnost se na všechny problémy dívat ze dvou stran, což byla obrovská výhoda. Majetek se rozděloval podle půdy, odpracovaných let a vloženého majetku. Já jsem ale chtěl, aby byli odškodněni nějakým způsobem i ti, jejichž majetek byl využíván jako stáje nebo stodoly. Založil jsem proto něco jako “radu starších” a ti mě informovali, jak to skutečně na těch vesnicích bylo a kdo a jak byl postižený. Ačkoliv jsme měli na začátku zhruba 1200 vlastníků, nevedli jsme ani jediný soudní spor. Některá jednání nebyla jednoduchá, ale všechna končila tím, že jsme si podali ruce. To považuji ve své kariéře za velmi úspěšnou věc.

Zásadní změnou dále bylo, že jsme se museli naučit obchodovat. To jsme do té doby prakticky neznali, protože nám vždycky někdo nadiktoval, za kolik budeme prodávat nebo kupovat. Myslím, že se nám podařilo zorientovat v poměrně krátké době a zvládnout to. Bylo to zajímavé období i z toho pohledu, že na trhu byly najednou dostupné zejména stroje, které dříve chyběly, a další věci a nabídka byla obrovská. My jsme ale nezačali tím, že bychom rychle nakupovali nové stroje jako ostatní. Místo toho jsme začali budovat hnojiště, protože to podle mě bylo důležitější. 

Družstvo se pod vaším vedením ještě v devadesátých letech rozšířilo, jak k tomu došlo?
Po roce 1989 došlo v řadě firem k tomu, že se různě rozdělovaly podniky, které byly dříve násilně sloučeny. Stejný osud potkal i náš sousední podnik, který se chtěl po roce 1990 vrátit do původní podoby. Bohužel se jim to nepodařilo. Náhodně jsem se potkal s jedním pracovníkem z tohoto podniku a ten se mě zeptal, jestli bychom neměli zájem je převzít. Informoval jsem celé vedení našeho podniku. Byly obavy, že nás to vrátí zpátky, protože jsme v té době už byli dál a řešili jiné problémy. Nicméně já jsem říkal, že lidé z tohoto sousedního podniku patří pod jednu farnost v Bernarticích a budou vedle sebe jednou ležet na hřbitově, takže já nebudu v žádném případě ten, kdo by je rozděloval. Začali jsme jednat a v roce 1997 jsme tento podnik oficiálně převzali i s veškerými závazky. Byly to závazky nejen vůči bankám, ale i vůči restituentům. Vypořádali jsme se s tím a výsledkem je, že jsme dosud jediný podnik na Písecku, který se oproti roku 1990 zvětšil. 

Kolik vás to převzetí stálo? 
Nikdy jsme to konkrétně nevyčíslovali. Z dlouhodobého hlediska jsem si jistý, že je to správné rozhodnutí.

Jak to bylo s pracovní silou, měli jste dost lidí?
Po revoluci jsme brzy pochopili, že je nutné výrazně zvýšit produktivitu práce, ale ne jenom tlakem na lidi. Snažili jsme se domyslet každou etapu, abychom to zvládli co nejlépe. Myslím si, že velmi důležitou věc sehrálo to, že jsme se nebáli lidem zaplatit za práci. Byl jsem vždy přesvědčený, že za dobře odvedenou práci je potřeba dobře zaplatit. Chtěli jsme dát lidem možnost, aby si vydělali a aby o tu práci měli zájem. 

Povedlo se? Jak jste na tom teď?
Doufám, že ano. V současné době máme 48 zaměstnanců na 2800 hektarů zemědělské půdy a chováme kolem 1700 kusů skotu, z toho je 600 dojných krav. Máme uzavřený obrat stáda, takže všechno, co se u nás narodí, se u nás také odchová. Většinu prací kromě specializovaných oprav si děláme sami. Produktivita práce se těžko srovnává s okolím, ale myslím, že jsme nad průměrem. Navíc v rostlinné i živočišné výrobě máme vysoké počty mladých lidí a důchodového věku se v našem podniku dožijí v nejbližších pěti letech jenom tři nebo čtyři pracovníci.

Dříve jste zmínil, že se u vás na místo v kravíně čeká, co jste tím myslel?
Nikdy jsme neměli problém s nedostatkem pracovních sil. Většina pracovníků v rostlinné výrobě je u nás zaučená i živočišné výrobě. Potřebujeme, aby takzvaně všichni uměli všechno a byli vzájemně zastupitelní. Je potřeba, aby se lidé sami motivovali a výsledek práce celého kolektivu byl pozitivní. Například nevyžadujeme od našich zaměstnanců, aby měli v živočišné výrobě tuplované směny a máme takzvané střídače. Když přijmeme nového člověka, zastává nejdříve pozici střídače a teprve potom postoupí, když se osvědčí a uvolní se místo. To vše přispívá k zajištění plynulosti chodu firmy. Samozřejmostí už více než dvacet let je u nás pět týdnů dovolené. Všichni pracovníci dostávají kromě platu příspěvek na dovolenou a ten si mohou vybrat buď v konkrétním roce, nebo si tu částku kumulovat a vybrat si ji za delší dobu. Myslím, že proto je u nás zájem i o práci v živočišné výrobě. 

Čím vším se družstvo tedy zabývá?
Děláme pouze klasickou zemědělskou výrobu. Máme čtyři pilíře, na kterých podnik stojí. Když to vezmu z pohledu tržeb, na prvním místě je mléko, druhé je obilí. Na třetí pozici je řepka a čtvrtým pilířem je hovězí maso. To je obrovská výhoda, protože za posledních dvacet let se ani jednou nestalo, že by vybouchly všechny pilíře. Stalo se to u jednoho, výjimečně u dvou pilířů, ale další dva podržely celý podnik. To je základ a umožnilo nám to neustále investovat. Zúžili jsme také portfolio obchodních partnerů a naučili jsme se s nimi jednat. Snažíme se spolupracovat jen se silnými obchodními partnery, protože jen ti silní nám mohou pomoci zajistit stabilitu celého podniku.

Do čeho jste investovali?
V živočišné výrobě jsme vybudovali v posledních letech novou farmu pro skot za zhruba 100 milionů korun. Na nějakou dobu jsme kvůli tomu snížili nákup strojů, ale už jsme zase začali s obměnou kombajnů. A to jsou velké investice, stejně jako do traktorů. Každoročně také investujeme do nákupu půdy a ročně ji nakupujeme za zhruba 5 až 7 milionů korun. Zemědělskou půdu - to je moje životní krédo - jsme nevytvořili. Naše generace dostala historickou šanci krátce ji obhospodařovat a v co nejlepším stavu ji předat dalším generacím. 

Jak to vypadá s hospodářskými výsledky? 
Loňský rok patřil mezi nejúspěšnější v historii firmy, zisk po zdanění činil 23 milionů korun. Letošní rok se vyvíjí v intencích toho předchozího. Došlo k mírnému nárůstu cen našich rostlinných komodit, horší situace je u živočišných komodit. U mléka je zatím cena za první pololetí stejná, u masa je letos o něco nižší cena než loni.

Jak jste prožili covidovou pandemii? 
Samozřejmě se nás dotkla. Museli jsme především postarat o to, abychom zajistili chod živočišné výroby. Museli jsme promyslet, jak to udělat, aby se lidé nepotkávali, a obstarat případně náhradní pracovníky. Měli jsme všechno připravené a díky tomu jsme neměli zásadní problém.  

Mluvil jste o úspěších družstva. Co se vám nepovedlo?
Je a vždycky bude řada věcí, která se nepovedla. Zemědělství je podle mě nejkrásnější povolání, ale má jednu jedinou nevýhodu. Nedá se naučit. Já jsem se ho učil tolik let a nenaučil jsem se to, jak bych si přál. Jedna věc mě zvlášť mrzí. Po roce 1990 jsme nakoupili zahraniční zvířata v domnění, že nakoupíme kvalitnější, než jsou naše. Bohužel jsme si přivezli do podniku některá onemocnění, která jsme do té doby neznali, a to byl velký problém, jehož řešení bylo dlouhodobé a poměrně náročné.

Kolik byla ztráta? 
Těžko se to vyjadřuje, ale nejednalo se o částku v řádu stovek tisíc. Bylo to dlouhodobě náročnější. 

A největší úspěch kariéry?
Povedlo se díky všem pracovníkům a kolektivu ve vedení firmy vybudovat funkční podnik, který nemá ani korunu úvěru a má vytvořený systém rezerv prakticky na všech úsecích. 

Věříte, že váš nástupce udrží tento kurz?
Funkci převzal Pavel Rozhoň v den konání výroční členské schůzce v červnu. Je to bývalý ekonom a můj kolega, který se mnou spolupracoval dlouhou řadu let. Je zkušený a já jsem přesvědčený, že podnik bude dál úspěšně pokračovat. 

Nebude se vám stýskat?
Dohodli jsme se, že budu s podnikem dál spolupracovat. Členská schůze mě zvolila předsedou kontrolní komise. Navíc se vrátím ke své původní profesi a budu dva dny v týdnu dělat krmiváře. Jsem rád, že vše proběhlo, jak se to mezi slušnými lidmi dělá. 
No a když se mi stýská, tak si vezmu auto a jedu se projet po polích a odtud mě nikdo nevyhání. To mě dobíjí a nepotřebuju za to peníze. 

Co považujete za největší výzvu českého zemědělství? 
Chceme, abychom měli stejné podmínky, které se vyjednávají pro české zemědělství, jako zemědělci v celé Evropě, zejména v historických zemí EU. Pokud toto bude, jsem si jistý, že to čeští zemědělci zvládnou, a nemám o české zemědělské zemědělství obavu.

Pavel Novotný (75 let)
- 62 let v zemědělství
- 34 let předseda představenstva Zemědělského družstva Bernartice
- 2015 Manažer roku v oboru zemědělství, ocenění uděluje České manažerské asociace
- 2018 udělené čestného občanství městyse Bernartice
- v minulosti člen představenstva a prezidia Agrární komory ČR
- 20 let a více předseda Komoditní rady pro mléko a hovězí maso při Agrární komoře ČR
- současný předseda Okresní agrární komory v Písku
- současný člen představenstva Regionální agrární komory Jihočeského kraje

Barbora Pánková, Agrární komora ČR

Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit
Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit
Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit
Zemědělství je nejkrásnější povolání, ale nedá se naučit

Líbil se vám tento příspěvek? Můžete ho také sdílet!
Sdílet na Facebooku ›